Jako advokát specializující se na komplexní řešení dopravních nehod pomáhám nejen obětem dopravních nehod, ale rovněž těm, které policie označila za viníka dopravní nehody.
Bude to již téměř 5 let, co se na mě obrátil klient s tím, že jej policie obvinila ze zavinění dopravní nehody, s čímž ovšem klient zásadně nesouhlasil. Ze strany policie mu bylo kladeno za vinu, že jel se svým vozidlem sice za noční tmy, ale za jinak nezhoršených povětrnostních podmínek (nepršelo, nebyla námraza, nebyl silný vítr, apod.), po dálnici, v jejímž pravém jízdním pruhu stálo odstavené a zcela neosvětlené (nesvítila ani obrysová světla, ani neblikala varovná světla) vozidlo. Za otevřeným kufrem tohoto neosvětleného vozidla stál jeho řidič v tmavém oblečení a bez reflexní vesty, který v kufru svého vozidla něco hledal a který ještě nestačil na vozovku umístit výstražný trojúhelník. Můj klient se v pravém pruhu dálnice pohyboval rychlostí 105 až 120 km/h a měl rozsvícená pouze potkávací světla, neboť dálkovými světly nechtěl oslňovat řidiče jedoucí v protisměrném jízdním pruhu. Takto neosvětleného vozidla, za nímž stál jeho řidič, si můj klient v noční tmě všimnul příliš pozdě, a proto nestihl svoje vozidlo zabrzdit, a narazil do stojícího vozidla a jeho řidiče, který kvůli tomu přišel o obě nohy.
V průběhu vyšetřování se zjistilo, že řidič odstaveného vozidla měl předtím (také za noční tmy) drobnou nehodu, kvůli které zůstal stát v pravém jízdním pruhu, a své vozidlo po celou dobu neopustil. Jeho stojícího a neosvětleného vozidla si všiml kolem projíždějící mladý hasič, který zastavil a řidiče sedícího v odstaveném vozidle poslal okamžitě za svodidla. Řidič odstaveného vozidla se sice za svodidla na chvíli postavil, nicméně když mladý hasič vzal trojúhelník a vydal se jej umístit do předepsané vzdálenosti za odstavené vozidlo, řidič tohoto vozidla stále bez reflexní vesty přelezl svodidla zpět na vozovku a začal v kufru auta hledat něco dalšího. Dle několika znaleckých posudků, které byly v průběhu trestního řízení vypracovány, vyšlo najevo, že můj klient by se v noci na dálnici musel pohybovat rychlostí max. do 88 km/h, aby měl možnost si pro něj v podstatě neviditelného vozidla a chodce stojícího v pravém jízdním pruhu všimnout, a nehodě tak zabránit. Řekněme si upřímně, kdo to v noci na prázdné dálnici nerozjede ani na 90 km/h?
Celé čtyři roky trvalo, než se mně podařilo soudní mašinérii přesvědčit, že po řidiči jedoucím v noci po dálnici, když neprší, nesněží, není mlha, námraza, apod., nelze spravedlivě požadovat, aby očekával, že se v jeho pravém jízdním pruhu ocitne odstavené neosvětlené vozidlo, za kterým stojí chodec bez reflexní vesty, a proto v noci po dálnici jezdil maximálně rychlostí 88 km/h. V průběhu oněch více než čtyř let byl můj klient celkem třikrát obžaloby zproštěn, ale kvůli dvěma zásahům odvolacího soudu se celý případ musel opakovaně vracet k soudu prvního stupně, než bylo až napotřetí odvolání státního zástupce zamítnuto a můj klient si mohl konečně po té dlouhé a strastiplné cestě trestním řízením oddechnout.
I v právu by se nemělo zapomínat na zdravý rozum a proti názorům orgánů činných v trestním řízení, která jsou se zdravým rozumem v příkrém rozporu, je třeba bojovat, i když boj to bývá občas těžký a zdlouhavý.
